(CURYCH, od našeho zpravodaje) O českou stopu se na mistrovství světa nestarají jen hokejisté a fanoušci. Divácký zážitek přímo v arénách zajišťuje firma Fandom Factory. A s tou spolupracuje i chomutovský Roman Jüngling, který má v Curychu na starosti multimediální obsah.
Celkem je už na čtvrté vrcholné hokejové akci. Pracoval třeba i na památném mistrovství světa v Praze a Ostravě před dvěma lety, ale i řadě „nehokejových“ šampionátů. V Curychu má na starosti audiovizuální obsah – pouští záběry na kostku a další zobrazovače, kterých je ve Swiss Life Areně hromada.
„Tohle mistrovství má jednu specialitu. Kromě toho, že klikám podle toho, co se děje, je potřeba myslet i na televizní studia. Ta nad sebou mají prstenec s obrazovkami. A před zápasem tam musí být puštěná tmavá animace, aby jim to nesvítilo do studia,“ říká v exkluzivním rozhovoru s tím, že komfort televizí je pro pořadatele nejdůležitější. Přináší totiž největší část zisku.
32letý Jüngling se ale rozpovídal taky o tom, jak se dělá marketing v prvoligovém Chomutově, kterému v uplynulé sezoně vážně hrozil padák do 2. ligy. Na tom, aby si návštěvník curyšské arény odnesl co největší zážitek, pracuje s řadou českých kolegů. A jak se k tak zajímavé práci vlastně dostal?
Jaká je náplň vaší práce tady v Curychu? Jsem tady primárně jako grafický operátor. Moje část práce jsou jingly, góly, sestavy, tleskací animace a podobně. Kromě mě, režiséra a střihače je tam ještě editor, který grafického operátora doplňuje. Například reklamní bloky jdou z jeho pozice.
„Je úspěch, že můžeme pracovat i na turnaji v cizí zemi. Přípravy trvají třeba rok s tím, že půl roku před akcí se toho hrne nejvíc.“
Roman Jüngling
Animace a šablony už máte dopředu nachystané? Všechno vzniká v české produkci Fandom Factory. Kluci se dva, tři roky před šampionátem kontaktují s organizačním výborem a nabídnou mu naše služby. V Česku je to samozřejmě jednodušší. Je úspěch, že můžeme pracovat i na turnaji v cizí zemi. Přípravy trvají třeba rok s tím, že půl roku před akcí se toho hrne nejvíc. Doma na tom pracuje spousta lidí. Když sem potom jako grafický operátor přijdu, všechno si stáhnu z úložiště. Ještě jsem nepočítal, kolik je tady souborů. Třeba na mistrovství světa v basketbalu v Jakartě (2023), kde bylo zobrazovačů méně, jsem měl 1 650 souborů. Mým úkolem je znát všechny a vědět, co kde je. A čím víc má hala zobrazovačů, tím víc těch souborů je.
Dělal jste někdy s takhle velkou kostkou? Když jsme tady byli v roce 2022 (na MS ve florbalu, pozn. red.), říkalo se, že je největší na světě. Myslím, že v Americe už to posunuli dál, ale rozhodně je největší v Evropě. Její specifikum je, že tam vidíte úplně všechno. Jakýkoliv detail, který se na všech našich zimácích schová, je tady vidět.
Osobně mám často tendenci se místo ledu dívat právě na kostku. Vy ji ze své pozice vidíte? Prakticky vůbec. Když sedím, mám před sebou dva velké monitory a z kostky vidím jenom malinkou část. Režie ve velkých halách většinou bývají za brankou, takže se díváte jenom do monitoru a hřiště máte před sebou jako na tenise, anebo bývají na straně kamer jako v O2 areně. Tady je to obráceně, takže když hráči jedou třeba doleva, já je vidím opačně.
Typická situace pro představu: Padne gól, takže pouštím animaci a snažím se zjistit, kdo ho dal, abych si nachystal vizitku. Jakmile se začne hrát a hlasatel řekne jméno střelce, dávám jeho vizitku na kostku. Mezitím třeba padne další gól – v televizi jsem ho měl vlevo, ale když se na levou stranu opravdu podívám, samozřejmě tam nic není. (smích) Když padá gólů hodně, občas mě to zaskočí.
Máte někde po ruce zapnuté třeba Onlajny, abyste věděl, kdo gól dal? Pro nás v režii je vždycky směrodatné to, co řekne hlasatel, takže do poslední chvíle čekám. Zároveň koukám na televizní opakovačku, tam to většinou poznám už dopředu.
Máte s některými jmény problém? Dovedu si představit, že třeba finská člověk často přeslechne... Jo, ale celá režie ví, že je to důležité, takže je zticha. A taky se soustředím spíš na číslo, které většinou slyším dobře nebo ho určím z opakovačky.
Cítíte ze své pozice atmosféru v hale? Když zpívá plná hala Švýcarů, tak to vnímám. A když je dětské utkání, tak zase vnímám, že děti křičí. Jinak nad sebou máme monitor, který ukazuje hluk v hale. Když bliká do červena, tak pochopím, že je atmosféra dobrá. (úsměv)
„Švýcaři mají osmihodinovou pracovní dobu, tu si oddělají a jdou. My ten eventový svět vnímáme jako něco, čemu se máme oddat a klidně pracovat dvanáct, čtrnáct hodin.“
Roman Jüngling
Proč si pořadatelé najímají českou firmu, a ne třeba místní? Hlavní je, že máme kvalitní produkt, zkušenosti a nabízíme v naší práci přesah. Američan nebo Angličan přijde na místo a řekne: Dej mi tam kameru č. 1. Nic dalšího ho nezajímá. My hodně řešíme, aby do sebe všechno zapadalo. I tady ve Švýcarsku... Oni mají osmihodinovou pracovní dobu, tu si oddělají a jdou. My ten eventový svět vnímáme jako něco, čemu se máme oddat a klidně pracovat dvanáct, čtrnáct hodin. Třeba v Indonésii jsme naráželi na to, že se v pátek ve dvanáct všichni modlí. Normálně se v den zahájení odešli na hodinu modlit. My to vnímáme jinak.
Jak jste se k takové práci vlastně dostal? Když se na to podívám retrospektivně, tak mám pocit, že všechno, co jsem kdy dělal, směřovalo k téhle práci. Táta v mládí hrával hokej a přivedl mě k němu. Neměl jsem talent, ale i přesto tam vzniklo pouto. Hokej je součástí celého mého života, už v dětství jsem ho rád hrál i sledoval. Jako malý jsem si k minihokeji stavěl tribuny a chtěl jsem tam mít kostku. Od nějakých třinácti už jsem věděl, co mě bude v životě bavit. A v šestnácti jsem v Chomutově na hokeji začal dělat s videem. Od té doby uběhlo šestnáct let a kromě videa řídím v Chomutově i celý marketing. A protože je Chomutov malé město, platí, že co si člověk sám neudělá, to nemá, takže si s tím můžu vyhrát podle sebe.
Nějakých devět let zpátky, kdy Fandom ještě neexistoval, hrál český nároďák v Chomutově dva přípraváky s Norskem. Tam jsme se seznámili se Zahym (Martinem Zahálkou z Fandom Factory a Livebros, pozn. red.). Zhruba měsíc nato bylo mistrovství světa v hokejbalu v Pardubicích (2017), na základě toho se postavila firma Livebros. Zajímavé je, že spousta lidí v téhle firmě je ze severních Čech. Takže když někdo říká, že to ze severních Čech nikam nedotáhnete, není to pravda.
Chomutovský marketing patří v první lize ke špičce, neztratil by se ani v extralize... Mám to postavené na tom, jak jsem začal já. Ve třinácti letech jsem napsal Davidu Dindovi, že bych chtěl něco dělat. On to měl postavené úplně stejně. Po škole začal skoro zadarmo dělat na hokeji a ve finále se vypracoval v marketingového manažera Sparty. To stejné se snažím předávat dál. Dávám šanci mladým, co končí na základce a chtějí něco dělat. Vždycky říkám, že si v Chomutově nevydělají miliony, ale stanou se součástí hezké komunity, která je posune dál.
Zápasy Chomutova prožíváte i jako fanoušek? V play off jsem třeba vypomáhal při sérii Sparta – Dynamo. Na Spartu jsem jezdil do režie, Dynamu jsem pomáhal s nějakými animacemi. Ve finále je mi to úplně jedno. Čím víc dělám u hokeje, tím větší je pro mě Chomutov srdcovka. Ve zbytku světa nikomu nefandím, nevzbuzuje to ve mně emoce. Kromě Chomutova je mi úplně jedno, kdo vyhraje.
„Zestárl jsem o několik let, už to nikdy nechci zažít.“
Roman Jüngling o uplynulé sezoně Chomutova
Takže letošní sezona, kdy Chomutovu dlouho hrozil sestup zpátky do 2. ligy, musela být extrémně psychicky náročná... Zestárl jsem o několik let, už to nikdy nechci zažít. Týden co týden jsme řešili nějaký problém. Scházela se spousta věcí, co by se jindy nestaly. Furt se řešilo, že něco není ideální. Až jsem si říkal, že jakmile tohle mistrovství skončí, měl bych se zamyslet nad tím, jak to vést dál. Myslím, že už mě hokej ovlivňoval až moc. I pro osobní život nebylo ideální, že se moje nálada odvíjela od toho, jestli jsme vyhráli, nebo prohráli. Když jsme v Porubě hráli dva zápasy o život, nebylo se mnou k mluvení. Jenom jsem po bytě chodil sem a tam a manželka ze mě byla hotová.
A kdybyste se zeptal, jak prožívám mistrovství světa, tak vůbec. V Praze 2024 tím žil celý národ, ale my jsme v Chomutově přes sedmý zápas s Havířovem postoupili do první ligy. Tam jsem se emočně vybil. Ve finále MS dal gól do prázdné branky David Kämpf, což je můj bývalý spoluhráč a spolužák. Celý národ vybuchl a já jsem akorát zahlásil: Gól Česko. Vůbec nic to se mnou nedělá. Akorát vím, že když tady hrají Švýcaři, měl bych se víc soustředit, protože je plná hala a nechci jim to zkazit.
Kdyby Chomutov spadl, dotklo by se to i vás v marketingu? Mám na mysli finance a podobně. Spíš by se nás to dotklo psychicky než finančně. Od kraje jsme pět let dřeli, padali na hubu a klub doslova vstal z popela. Kdybychom teď měli zase umřít, sejmulo by nás to. Chci věřit, že se nám tvrdá práce vrátila v tom, že jsme nesestoupili.
„Při současné společenské situaci se spíš snažíme každého diváka zachránit. V Chomutově má snad každý čtvrtý exekuci, není to úplně prostředí, kde lidi překypují financemi.“
Roman Jüngling
Marketing děláte v Chomutově už dlouho, takže nevím, jestli to jde nějak změřit, ale stejně se zeptám. Má vaše práce pozitivní vliv třeba na návštěvnost? Hrozně bych si to přál, ale myslím, že při současné společenské situaci se spíš snažíme každého diváka zachránit. V Chomutově má snad každý čtvrtý exekuci, není to úplně prostředí, kde lidi překypují financemi. Do toho jsme měli sezonu, kdy jsme pořád prohrávali. Vlastně jsme řadu marketingových aktivit utlumili, protože těžko můžeme něco dělat, když lidi nechodí a jsou věčně naštvaní.
Vemte si, že jsme dělali Povrly (zápasy pod širým nebem na přelomu ledna a února, vrcholem bylo utkání Chomutov – Litoměřice, pozn. red.). Ty byly po dvojzápasu v Porubě. Měli jsme skoro prázdno a báli jsme se, že nám tam nikdo nepřijde. Kdybychom v Porubě prohráli, byl by to fakt průšvih. Lidi pak píšou: Hlavně, že děláte takovou akci, když hrajete prd. Jenže my to připravujeme rok a vůbec nevíme, co nás čeká.
Býváte někdy naštvaný na hráče, že vám to takhle „kazí“? Lidem kolem sebe tvrdím, že bychom s hráči neměli být úplně kámoši, naopak bychom si měli držet odstup. Zároveň je dobré mít k nim vztah, aby nám důvěřovali. Ale nebudu vám říkat, že jsem letos nebyl na*raný. Vyloženě mě štvalo, že když jsme byli dole, oni zůstávali úplně v klidu a říkali, že se nic neděje. Mně hlavou běhaly všechny možné scénáře, které se můžou naplnit, když spadneme, a někteří se pět minut po zápase smáli. To mi vadilo. Neříkám všichni, ale byli tam jedinci, u kterých mi přišlo, že to nebrali vážně. Pro ně to možná byla práce, ale já viděl těch pět, šest let, co jsme padali na hubu.
„Vyloženě mě štvalo, že když jsme byli dole, někteří hráči zůstávali úplně v klidu a říkali, že se nic neděje.“
Roman Jüngling
Vím, že v Chomutově děláte například přestávkové rozhovory na kostku. Je to spíš práce kolegy Libora Kulta, ale máte třeba vytipované hráče, co se na tohle hodí? Myslím, že si Libor vybírá. Když prohráváme, vezme radši někoho mladšího. (úsměv) Věk hraje velkou roli. Je mi 32 a v našem týmu je prakticky jen jeden starší hráč. Oni si pak moc nedovolí. Když mi bylo dvacet, poprvé jsme točili gólové animace na kostku. A ti nejzkušenější hráči jako Ivan Huml nebo Michal Vondrka prostě řekli, že to dělat nebudou. Tehdy ke mně ještě neměli důvěru, o té je to taky.
A jaký je Cole Coskey? Američané většinou bývají k marketingovým a mediálním aktivitám otevřenější. Cole je speciální. Většinou přijde Američan, vystřelí a jde pryč. On ale vystřelil, za měsíc si v Česku našel holku a teď má dítě. Můj pohled je ten, že si Chomutov zamiloval, je miláček publika a v budoucnu se může stát legendou. Mám z něj pocit, že ho neláká jiné angažmá. Přepnul se do role lídra, třeba i na sociálním sítích. Když jako klub vypustíme nějaký příspěvek, tak ho okamžitě sdílí, přidá tam nějakou motivační větu... Pro nás je to teď stěžejní hráč.
