V mládeži Hradce Králové momentálně vyrůstá i jeden patnáctiletý obránce, jehož jméno vás na první pohled zaujme. Letos sem totiž přišel rodák z Bolzana Tristan Pellegrini. Přitom nechybělo mnoho a ve východočeské metropoli by vůbec nehrál. V rozhovoru pro klubový web se rozpovídal například o tom, jak důležitý byl telefonát jeho maminky po neobratném jednání na prvním kempu. Dnes pod Bílou věží usiluje o týmový titul i mistrovství světa.
Z italského severu zamířil do srdce východních Čech – cesta se ale zprvu rýsovala nenápadně. „V Itálii jsem měl českého trenéra Tomáše Ebela, který mě trénoval několik let. Přijeli jsme sem do Hradce asi před čtyřmi roky sehrát přátelský zápas. Minulé léto chtěl jeden můj o dva roky starší kamarád odejít hrát mimo Itálii. V Hradci souhlasili, že kamaráda vyzkouší, a rovnou trenérovi nabídli, že může poslat na zkoušku ještě dva hráče – jednoho do kategorie U20 ročníku 2006 a jednoho do kategorie U16 ročníku 2011, což jsem byl právě já,“ vzpomíná urostlý obránce Tristan Pellegrini.
Kemp v Salonu republiky, jak se Hradci Králové přezdívá, nevypadal vůbec růžově. Zdálo se, že angažmá v Mountfieldu neklapne. „Ten kluk do U20 nakonec neodjel a já s kamarádem jsme vyrazili na týdenní kemp. Po něm jsme měli schůzku s trenéry a ti mi řekli, že už nemají místo a podobné věci. Jenže cestou domů moje maminka volala našemu českému trenérovi do Itálie. Zeptal se, jaké to bylo, a mamka odpověděla, že dobré, ale nevzali mě.“
„Ještě před dvěma lety jsem hrál fotbal na poměrně vysoké úrovni v nejlepším týmu našeho regionu.“
Tristan Pellegrini
Na druhém konci linky však čekalo překvapení. Za vším stála neobratná angličtina obou stran, ze které vzniklo nechtěné nedorozumění. „Trenér mamce odpověděl, že s nimi právě mluvil a berou mě! Kvůli tomu, že jejich i moje angličtina nebyla moc dobrá, jsme si na té schůzce jen úplně nerozuměli,“ s úsměvem popisuje svůj transfer mladičký bek.
I když nakonec přestup dopadl, oficiálně se nositel jednoho z početnějších italských příjmení přesunul do Hradce o několik měsíců později. „Na minulou sezonu už bylo málo času a já nebyl tolik připravený. O Vánocích jsme se ale s nimi spojili znovu. V únoru jsem sem přijel na týdenní trénink, kde mě potvrdili a já jsem se pak sám chtěl ke klubu připojit,“ vysvětluje hráč z defenzivních řad.
Tristan Pellegrini | Foto: Martin Voltr
Narodit se v Bolzanu přináší unikátní sportovní DNA. Zatímco zbytek Apeninského poloostrova žije fotbalem, na severu Itálie si hlavní slovo bere lední hokej. I pro mladičkého obránce to znamenalo postavit se na zásadní křižovatku. „Já jsem nevyrostl přímo v Bolzanu, ale na vesnici Neumarkt, která je odtud asi dvacet minut. Ještě před dvěma lety jsem hrál fotbal na poměrně vysoké úrovni v nejlepším týmu našeho regionu. Dlouho jsem zvládal oba sporty zároveň, ale když už jsem si musel definitivně vybrat, vyhrál lední hokej.“
Pellegrini tak volil mezi dvěma sporty, které u nás patří k těm nejpopulárnějším. Mezi kopačkami a bruslemi rozhodla čirá vášeň. „Šlo o tréninky a zápasy. Není to tak, že by mě fotbal nebavil, ale když jsem ho začal hrát na vyšší úrovni, musel jsem občas nějaký hokejový trénink vynechat. O to víc jsem pak byl nadšený, když jsem měl možnost na hokej jít. Hlavní důvod tedy byl, že jsem byl pro něj zapálený o něco více,“ otevřeně přiznává levoruký zadák.
„Mám velké štěstí, že jsem v tak mladém věku takhle vysoký a stále ještě rostu.“
Tristan Pellegrini
Při pohledu na Pellegriniho je jasné, že pro obrannou činnost potřebuje těžit ze své výšky. 189 centimetrů v patnácti letech představuje nejen slibný potenciál do budoucna, ale i respekt, který si dokáže na ledě sjednat už teď. „Mám velké štěstí, že jsem v tak mladém věku takhle vysoký a stále ještě rostu. Možná nejsem nejrychlejší ani nejsilnější, takže je pro mě výhoda, že jsem velký a mohu těžit ze své postavy, i když ji nevyužívám tolik jako ostatní hráči. Kdybych byl malý, měl bych to o hodně těžší. Do budoucna, až ještě naberu nějaká kila a sílu, to pro mě může být opravdu silná zbraň,“ uvědomuje si své dispozice italský hokejista.
Centimetry mu hrají do karet, sám ale moc dobře ví, co ještě musí na své hře vypilovat. „Právě teď pracuji na své rychlosti. Jelikož mimo led trénujeme s týmem v posilovně, mám ještě tréninkový plán na její zlepšení. To byla, podle mě, vždy má slabina.“
Tristan Pellegrini | Foto: Martin Voltr
Přestože nastupuje především za mladší dorost, stihl si už vyzkoušet i kategorii o úroveň výš – tedy CCM extraligu staršího dorostu. „Můj první zápas proti Plzni byl o něco rychlejší a fyzičtější, ale nebylo to nic šíleného. Nicméně druhé utkání proti Karlovým Varům už bylo neskutečně rychlé – na jakékoliv rozhodnutí bylo minimum času. Jakmile měl soupeř šanci hráče dohrát, tak i dohrál. Takže na to musí být člověk neustále připravený,“ vypráví o svých startech za starší dorost hráč se silnými předpoklady.
Zkušenosti sbírané na našich kluzištích mu zároveň otevřely oči v tom, jak markantní rozdíl panuje mezi italským a českým mládežnickým hokejem. „Je to obrovský rozdíl. V Itálii není moc hráčů, takže v týmu máte pár dobrých kluků, ale zbytek už tak silný není. Tady v České republice umí hrát každý – všichni vědí, kde mají stát, jak vystřelit a jak hokejově přemýšlet. V mém prvním zápasu za U16 proti Mladé Boleslavi jsem byl během první třetiny z té rychlosti a všeho kolem úplně paf. Měl jsem pocit, že soupeř – nebo i náš tým – by v Itálii mohl v klidu vyhrát juniorskou ligu (pozn. red. kategorie U19),“ netají se odhady.
„Jako první jsem se naučil všechna sprostá slova.“
Tristan Pellegrini
Neznámou pro něj představoval i příchod do nového prostředí. Při pohledu na soupisku mladšího dorostu Mountfieldu HK jde o jediného cizince. Bylo náročné si v takové partě najít přátele? „Zpočátku jich bylo jen pár, ale po jednom či dvou týdnech jsem se už s každým spřátelil, nebo alespoň bavil. Přivítali mě velmi vřele a mile.“ A jak je na tom Pellegrini s češtinou? „Jako první jsem se naučil všechna sprostá slova (zasměje se). Ale pomalu, každý týden, se naučím jedno nebo dvě nějaká nová, takže se to postupně rozšiřuje čím dál tím víc,“ vypráví mladíček, který slušně hovoří anglicky i německy.
K věku patnácti let neodmyslitelně patří i školní docházka. Skloubit školu a lední hokej vždy vyžaduje značné úsilí a pevnou vůli – o to víc, když vás od domova dělí stovky kilometrů. „Školu navštěvuji on-line. Mám videa a cvičení, která pak musím plnit, takže to můžu dělat, kdykoliv se mi to hodí – většinou ráno, o víkendech nebo v pondělí, když máme volný den,“ uvádí sympatický klučina.
Tristan Pellegrini | Foto: Martin Voltr
S nabývajícími zkušenostmi rostou i jeho osobní ambice. V dresu Mountfieldu se chce postupně vypracovat v klíčového muže defenzivy a pomoci týmu k nejvyšším metám. „V Hradci chci předvádět svou hru, odehrát dobrou sezonu a třeba i naskočit do pár dalších zápasů za U18. Chci, aby se dařilo mně i celému týmu – a doufám, že vyhrajeme titul. Věřím, že na to máme.“
Své řekl i k italské reprezentaci, kde už by jako nováček zdaleka nefiguroval. Dokonce už ví, jaké je tam nosit kapitánské „C“! „Loni jsem hrál za U16 ročníku 2010 a byl jsem kapitán. Nyní je mým cílem dostat se s týmem U18 na mistrovství světa. Bude to těžké, protože máme spoustu dobrých hráčů, ale pokud se mi podaří sezona a zapracuji na fyzické stránce, myslím, že to mohu dokázat,“ věří teprve patnáctiletý obránce.
„Nyní je mým cílem dostat se s týmem U18 na mistrovství světa.“
Tristan Pellegrini
Na závěr také prozradil, od koho bere inspiraci a čím ho jeho hokejový vzor fascinuje. Jde o švédskou naději, jež na ledě nastupuje na stejné pozici jako talentovaný Ital. „Cale Makar a Quinn Hughes jsou úžasní, ale to říká každý. Mně se moc líbí Axel Sandin-Pellikka ze Švédska – ročník 2005, kterého draftoval Detroit ze sedmnáctého místa. Baví mě, jak hraje na modré čáře a jaké má sebevědomí na puku. Chci se snažit hrát podobně jako on.“
