(FRIBOURG, od našeho zpravodaje) Zápasy českého národního týmu sleduje po cestě. Ne v autě, on vyrazil už prvního května pěšky. 850 kilometrů z Třebíče až do Fribourgu. Seznamte se: Česko-italský dobrodruh a fanoušek hokeje Nico Moro.
Zkušený chodec má za sebou cesty do Santiaga de Compostela, prošel Asií i Blízkým východem, slavnějším se ale stal díky letošnímu pochodu z Třebíče až do Milána na zimní olympiádu.
„Protože Třebíč je hokejové město, na hokej jsem chodil odmalička. Začal jsem ho ale hrát pozdě, moji rodiče nechtěli, abych začínal s nebezpečným sportem. Přemluvil jsem je až v deseti letech, chtěl jsem být brankářem, ale už jsem byl starý,“ směje se Nico Moro, když vypráví, jak začal jeho hokejový příběh.
„Hokeji jsem tak alespoň fandil, před mistrovstvím světa jsem si vždy koupil časopis a vyplňoval výsledky. Hodně jsem to prožíval. Chtěl jsem pak být hercem a zahrál jsem si i v hokejové reklamě na Slovakia Chips s Jirkou Mádlem, to bylo super. Po MS 2024 jsem si nechal vytetovat ‚Pragano‘.“
Je to tvůj nejhezčí zážitek spojený s hokejem? To je mistrovství světa 2010 s Rachůnkem a Janem Markem. Bylo báječné zažít to jako děcko v jedenácti letech. „Rachna – kachna, to to letělo!“ Ten vyrovnávací gól v semifinále byl pro mě neuvěřitelný zážitek.
„Mistrovství světa 2010? Bylo báječné zažít to jako děcko v jedenácti letech.“
Nico Moro, česko-italský dobrodruh
Tvoje hokejová cesta na šampionát do Fribourgu má nyní charitativní podkres… Napadlo mě to už před cestou. Protože už mám nějaké ty sledující, říkal jsem si, že bude pěkné, když každou cestu někomu věnuji. Lidi si vybírám osobně a chci, aby byli z Vysočiny, z blízkého okolí. Dražil jsem nejprve boty pro Damiánka, teď jdu pro Viktorku. Hodně to potřebuje, protože dělá pokroky, její stav se může zlepšovat. Ale dnes je všechno drahé, takže jí chci pomoct a vydražit dres, který je podepsaný všemi hráči Třebíče. Ve Švýcarsku jej chci nechat podepsat českými reprezentanty.
Pak proběhne dražba? Osmého srpna se u nás v Třebíči bude otevírat zrekonstruovaný stadion, bude tam autogramiáda, dorazí někteří mistři světa 2024. Já tam před plným náměstím budu vykládat o cestě do Švýcarska – a chtěl bych právě předat velký šek s penězi z vydraženého dresu pro Viktorku.
Dívka trpí vzácnou vrozenou vadou, která se nazývá CACNA1A. I pro ni teď chodíš až 30 kilometrů denně? Poslední dva dny jsem zvládl dokonce 42 a 43 kilometrů za sebou. Jestli se bude hrát v Curychu, musím ale hodně zpomalit. O postupu do čtvrtfinále jsem tedy přesvědčený! (směje se) První polovinu zápasu se Slovinskem jsem třeba sledoval na mobilu za chůze, což bylo super, protože jsem se s každým krokem blížil dějišti šampionátu.Českem jsem ještě musel jít podle plánu, využil jsem síly internetu a v rámci propagace jsem se s hotely domluvil, že o nich natočím video – a oni mě u sebe nechali přespat.
„Zvládám ujít přes 40 kilometrů denně. Jestli ale bude čtvrtfinále v Curychu, musím zpomalit.“
Nico Moro, česko-italský dobrodruh
Jenže první půlku cesty ti poničily trable? Vyšel jsem ve špatných botách a měl jsem strašně bolavé nohy. Navíc jsem ještě dostal zánět dásní. V Německu pak byla velká zima, program se mi rozházel. Nějakou dobu jsem spal i po bankách. V Pasově jsem do novin popsal svůj příběh a dostal jsem velmi drahý hotel na dvě noci jen tak, jako podporu. Někdy je to i se snídaní, popovídám si s majiteli o všem možném, na různá témata.
To zní příjemně… Tím se obohacuji ve všech směrech, což je taky super, protože na tom mi také záleží – chci se něco nového naučit a něco nového zjistit. Už se mi ale i stalo, že ostraha na mě řvala, ať vypadnu pryč. Jindy volali záchranku, anebo mě někdo – když jsem spal – trefil do hlavy kovovou mincí. Teď už jsem ale v pohodě a budu valit přes třicet kilometrů denně. V Ravensburgu si chci nechat vytetovat symbol puzzle, protože puzzle z tohoto městečka jsem měl odmala rád.
Kdo je tvůj nejoblíbenější hokejista? Samozřejmě Jágr! To je čeká modla. Nemyslím si, že by někdo dokázal víc, to prostě nejde, on je Karel Gott hokeje. Mám ho moc rád za to, co pro hokej udělal, jak udával styl celého sportu.
„Nejradši mám Jágra. To je čeká modla, Karel Gott hokeje...“
Nico Moro, česko-italský dobrodruh
Vzal bys právě jeho s sebou na dlouhou pěší cestu? Určitě! Dalo by se asi najít společnou řeč. (usmívá se) Ostatně i díky němu mám v NHL nejradši Pittsburgh. Ale líbí se mi i Las Vegas, byl to nový klub a hned málem vyhráli Stanley Cup.
Tvůj tatínek pochází z Itálie. Sleduješ i výkony italského týmu na MS 2026? Sleduju a česká prohra se Slovinskem jim moc nepomohla! Já jsem hrdý na to, že jsem napůl Čech a napůl Ital. Když hrají proti sobě, v hokeji fandím Čechům a ve fotbale Italům – jinak bych byl asi většinu času smutný. Takže podívám se, kdo dal za Itálii gól a jaký byl výsledek. Ale na sledování hry mám teď čas jen večer. Jinak si myslím, že se všechny mančafty vyrovnávají a rozdíly už nejsou tak markantní, jako bývaly. Je dobře, že se tohle děje. Kdyby pořád vyhrávaly stejné týmy favoritů, nikdo by se na to nekoukal. Pro outsidery je to pak navíc státní svátek – celé Slovinsko to muselo neskutečně slavit. Nejde nikoho podcenit.
„Kdyby v hokeji vyhrávali jen favorité, nikdo by se na to nekoukal.“
Nico Moro, česko-italský dobrodruh
Italové teď na hokejovém MS zabojují proti Česku. Přitom na fotbalový šampionát se nekvalifikovali. Noo! To je černý svátek, fakt jako. Stalo se to už potřetí v řadě, vůbec to nechápu! Mám moc rád rok 2006, kdy Itálie vyhrála fotbalové mistrovství světa, finále proti Francii. V roce 2010 pak v Jižní Africe, kde byly vuvuzely, Itálie úplně propadla, ani nepodstoupila ze skupina. Nepovedlo se jí ani MS 2014, od té doby už se ani nedokázali kvalifikovat.
Zajímá lidi v Itálii hokej? V jižním Tyrolsku ještě hokej nějakým způsobem funguje. Ale když to tak řeknu – v Itálii na hokej každý kašle. Když se řekne hokej, málokdo ví. Oproti tomu fotbal je úplná davová psychóza. Na to Italové nedají dopustit. Dodneška si pamatuju na EURO 2020, které jsme vyhráli. Byl jsem tehdy na pěší túře v Řecku a finále proti Anglii jsem prostě potřeboval vidět.
Což chápu, finále s českou účastí bychom si taky nenechali ujít. Kdybych to neviděl, tak bych se zbláznil! Nastoupil jsem do jedné restaurace, oni mi řekli, že fotbal pustí – ale televize nikde. Já potřeboval mít jistotu, rozumíš! Přesvědčil jsem majitele, ten mi ukázal televizi vzadu ve skladu a slíbil, že večer fotbal bude. Křičel jsem tam pak, oni fandili se mnou (Anglii nikdo nepřál kvůli výtržnostem fanoušků). Dostával jsem palačinky i zmrzlinu na nervy. Ty penalty byly šílené psycho. Byl jsem ale dojatý a hned volal tátovi, že jsme mistři Evropy. Odmalička jsem taky fandil Juventusu Turín díky Pavlu Nedvědovi. I to, že dokázal vyhrát Zlatý míč, je něco neskutečného. V Itálii si jej velmi váží.
„Itálie je přívětivá a živá. Lidé jsou milejší a mají temperament.“
Nico Moro, česko-italský dobrodruh
Co máš rád na Česku? A co na Itálii? Itálie je přívětivá a živá. Lidé jsou milejší a mají temperament. Mentalitou a povahou jsem víc Ital – víno, ženy, zpěv. Na Češích mám rád… I když jsme malý stát, dokázali jsme velké věci. Také unikáty, třeba první kostka cukru v Dačicích. Nebo nejlepší pivo na světě! Na to jsem nejvíc hrdý. Kdekoliv na světě si takové pivo prostě nedáte. I naše kultura chození do hospody není normální všude na světě. A taky gastronomie je zajímavá. Italskou pizzu si dám všude na světě. A kolikrát může být i lepší než v Itálii. Ale knedlo-vepřo-zelo nebo svíčkovou si jinde nedáš.
Češi taky mají Itálii moc rádi. Je to tak. V posledních letech Chorvatsko dost podražilo, tak je možná Itálie ještě oblíbenější. Chorvatsko je taková exkláva České republiky… (směje se)
A co bys poradil lidem, kteří by tě chtěli napodobit? Případně podobné cestovatele Ladislava Ziburu či Tomáše Poláčka. Určitě to pěší putování zkusit, nejenom o tom mluvit. Udělat první krok, což je půlka úspěchu. Začátek je vždy nejtěžší, protože adaptace těla trvá do maxima až tři týdny. Jakmile dojdu do Švýcarska, budu úplně v zápalu. Byl bych schopný klidně ještě navýšit vzdálenost. A chodil bych 40-50 kilometrů každý den, tělo by to zvládalo. Je pak v módu přežití, ale nejhorší je, než si zvyknete a adaptujete se na pěší režim. Teď vstávám automaticky v 5:30 a jedu si to svoje. Tělo je prostě stroj.
Ještě něco? Když bude teplo, určitě se namazat krémem. Jeden voják mi pak poradil pudr, který je dobré využít na úplně všechny části těla, kde můžete mít odřeniny. Pak různé jiné krémy, vazelína. Rozcvičit se před cestou a hlavně mít dobrou náladu. A nepočítat každý metr – nechte cestu plynout.
„Začátek je vždy nejtěžší, protože adaptace těla trvá do maxima až tří týdny...“
Nico Moro, česko-italský dobrodruh
Teď jsi za polovinu cesty někde za Mnichovem. Jak se těšíš do Švýcarska? Zejména na hokejové čtvrtfinále. Budu si toho vážit mnohem víc, protože ve Švýcarsku jsem ještě nebyl. Kulturně i jazykově je to moc zajímavá země. Chci si dát fondue, vyzkoušet jejich sýry a speciality. Na Alpy se těším. Celkově jsem zvědavý, jak mě budou brát lidi. Jen se netěším na řešení připojení k internetu. Miluju hlavní města (když mi bylo 10 let, všechny jsem se učil zpaměti), takže se těším i na Bern, nejen na Curych a Fribourg. Na to, jak je Švýcarsko malé, tak hezkých měst má celou řadu.
Podobně jako Itálie, kam jsi šel během ZOH 2026… Já jsem šel vlastně domů, můj táta se narodil v severní Itálii. Jsem moc rád, že to bylo právě v Itálii, byla to krásná olympiáda. Za čtyři roky bude olympiáda v Nice a ve francouzských Alpách, tak jsem si říkal, že bych šel z Milána do Nice, od stadionu San Siro s pomyslnou pochodní. Pak už to nebude možné – olympiády se budou konat v USA a v Austrálii.
